Islandská literatura pro děti a mládež

Islandské písemnictví patří k nejstarším v Evropě. Středověká tradice mytologických a hrdinských písní Eddy a prozaických ság poznamenaly islandskou kulturu ještě po mnoha staletích, v procesu za národní nezávislost na dánské říši. K nejdůležitějším literárním osobnostem 19. stol. patřili např. Jónas Hallgrímsson (1807 – 1845), první klasik novodobé romantické poezie a Gestur Pálsson (1852 – 1891), zakladatel islandské novelistiky.

Na počátku 20. stol. si získala islandská literatura významné místo v evropském kontextu, byli to však především autoři, kteří většinu života strávili v cizině, např. Stephan G. Stephansson (1853 – 1927), žijící jako nádeník a rolník v USA a v Kanadě. Někteří napsali dokonce podstatnou část svého díla jinak než islandsky. Norsky psal prozaik Kristmann Gudmundsson (1902 – 1983), dánsky publikoval romanopisec Gunnar Gunnarsson (1889 – 1975) a v němčině se prosadil scestovalý Evropan a člen jezuitského řádu, Jón Sveinsson (1857 – 1944). Uvedení autoři dosáhli v Evropě značného věhlasu, byli čteni dospělými i mládeží, Svenssonovy autobiografické knihy  o malém Nonnim vycházely  ve 30. letech ve vysokých nákladech rovněž v češtině, např. Wie Nonni das Glück fand (1934, Jak Nonni došel štěstí, č. 1936). Z této doby se datuje první klasická  knížka pro děti, jejímž autorem byl významný malíř Guđmundur Thorsteinsson (1891 – 1924), jež nesla titul Sagan af Dimmalinn (1924, Pohádka o Dimalimě) a vyprávěla romantický příběh o krásné  princezně a labuti, jež musí zemřít, aby mohl být zachráněn život začarovaného prince. Knížka znamenala přiblížení evropským trendům stylu fine de siecle, a to jak svou textovou, tak výtvarnou stránkou. Příběh byl zfilmován, uváděn jako balet a inspiroval mnohá další zpracování.

Za nejvýznamnějšího islandského tvůrce 20. stol. je považován romanopisec Halldór Kiljan Laxness (1902 – 1998), nositel Nobelovy ceny z roku 1955. V mladých letech se chystal vstoupit do kláštera, tato fáze jeho myšlení se projevila v románu Vefarinn mikl frá Kašmír (1927, Velký tkadlec kašmírský). Za pobytu v Americe se však stal socialistou, což nejméně na dvě desetiletí určilo charakter jeho tvorby, např. v románu Salka Valka (1932, Salka Valka, č. 1941, 1964). Jako vrcholný epos o národních dějinách a charakteru byl přijímán Íslandsklukkan (1943 – 1946, Islandský zvon, č. 1955). Závěrečná část jeho tvorby se soustředí na otázky obecně lidské, existenciální otázky a stejně silně na lásku k rodné zemi, např. román Paradisarheimt (1960, Znovunalezený ráj, č. 1984). Jeho díla byla přeložena do čtyřiceti jazyků.

Za anglo-americké okupace ostrova během 2. svět. války byla ustavena  samostatná republika Island (1944). Poválečný vývoj přinesl hospodářskou prosperitu a kulturní rozmach, přičemž próza – na rozdíl od bohatě experimentující poezie - zůstala věrná realistickému stylu především v historických románech. V 60. a 70. letech byla islandská kulturní veřejnost, podobně jako v ostatních evropských státech, pod vlivem silné kritiky konzumní společnosti, ale také členství země v NATO. Průlom modernismu je spjat se jménem prozaika Einára Kárasona (1955), píšícího mj. také pro děti, dále např. Thóra Viljámssona (1925). Tento romanopisec, dramatik, esejista, vydal na dvě desítky knih, jeho román Morguþula i strám (1998, Ranní verš v trávě) je přeložen do řady jazyků. Díky překladatelské práci a všestranné péči doc. Heleny Kadečkové z UK v Praze je i v češtině přístupna řada současných děl, kupříkladu dílo Guđbergura Bergssona (1932) Svanurinn (Labuť, č. 1993) - tento autor píše i pro děti, např. román Hundurinn som þráði að verða frægur (2001, Pes, který se chtěl stát slavným) -  nebo prozaičky Friđy Á. Sigurđardóttir (1940), česky vyšel román Medan nóttir liđur (1990, Zatímco plyne noc, č. 1997) a mezinárodně nejslavnějšího Einara Mára Gudmundssona (1954), jehož román Englar allheimsíns (1993, Andělé všehomíra, č. 1999) získal literární cenu Severské rady a vzbudil pozornost i ve filmovém zpracování.

Vedle významné prozaičky Guđrún Helgadóttir patří v tvorbě pro děti a mládež k nejuznávanějším  básník Thorarinn Eldjarn (1949), jenž vydal např. sbírku Ođfluga (2000, Vzlet) a je pro své burleskní, sentimentální a nonsensovou poezii charakterizován jako islandský Halfdan Rasmussen. Mnozí autoři píšící pro dospělé se obracejí také k dětským čtenářům, např. Njörđur Njarđik (1950) se svou moderní pohádkou Auđun og isbjörninn (1990, Audun a lední medvěd). Pozornosti se po právu dostává také prozaičce Kristíně Steinsdóttir, jejíž tvorba zaznamenala zajímavý vývoj od hravé knížky Abrakadabra (1995, Abrakadabra) k mezinárodně oceněnému románu Engill i vesturbænum (2003, Anděl v sousedství).

Island má necelých 280 tis. obyvatel, přičemž polovina žije v hlavním městě Reykjavíku, představuje tedy jeden z nejmenších knižních trhů. Na rozdíl od ostatních skandinávských zemí však má na knihy tzv. daň z přidané hodnoty (14%) a od roku 1995 neregulované ceny knih. Z této skutečnosti těží především největší nakladatelství Edda, pokrývající 50% tržního objemu, o druhou polovinu se dělí 26 maličkých nakladatelství. Přesto zaujímá literatura pro děti a mládež  přední místo. Z celkového objemu knižních titulů v roce 2002 vyšlo 74 knih pro děti a mládež z překladatelské a 43 knih z původní islandské produkce, pro srovnání z románů pro dospělé je to přeložených 40 a původních 62 položek. Z toho je zřejmé, že Island si umělecké tvorby pro děti a mládež váží a považuje ji za prestižní záležitost národní kultury.